Jméno obce Bílá Třemešná (latinsky Stremen) je odvozeno od střemchy a její přívlastek od bílého pískovce, který je typický pro zdejší oblast. Nejstarší dochovaná historická zmínka o obci je z roku 1238, kdy ji v závěti spolu s dalšími vesnicemi odkázal královský číšník Zbraslav z Vchynic své manželce Domaslavě.

Třemešenskou tvrz v 15. století získali vladykové Třemešští ze Železna. Posledním z nich byl rytíř Budivoj, jeho podobu připomíná u kostela zachovaný náhrobek z roku 1578, kdy nešťastnou náhodou zahynul pádem z koně. Jeho smrtí skončilo jedno a půl století působení rodu vladyků ze Železna v Bílé Třemešné. Budivojovi potomci Kateřina, Salomena a pohrobek Jan Přech přišli také o matku a po deseti letech zemřel jejich strýc a poručník Konrád Třemešský. Děti zůstaly v péči babičky Salomeny Rašínové z Valdštejna, ta nakonec obě tvrze po jejich otci, Bílou Třemešnou a Borek u Žirče, prodala v r. 1594 Adamu Zilvárovi ze Silberštejna.

1594 - 1622

Adam Zilvár ze Silberštejna a Pilníkova (1548 - 1597), pán Žirče, rytíř a krajský hejtman, byl ženatý s Annou Griespekovou z Griespachu. V roce 1580 dědil po strýci Karlu Zilvárovi Žireč. O rok později se část tvrze zřítila do Labe a manželé ji nechali obnovit. Finančně podporoval tiskaře Daniela Adama z Veleslavína. Třemešenskou tvrz koupil v roce 1594 a přestavěl ji na renesanční zámek. Užíval ho ale jen tři roky, zemřel v roce 1597 a Bílou Třemešnou tak zdědil syn Adam, Žireč mladší syn Jan. Vdova se dvěma syny a dvěma dcerami mu nechala v kostele v Žirči zhotovit náhrobek, ale protože byl protestantem, jezuité ho později odstranili a rozbili. V roce 1599 se s dětmi na půl roku uchýlila na zámek Žacléř. Anna z Griespachu zemřela v roce 1602, pochovaná byla jako její muž ve Vlčicích.

Adam Zilvár (1581 - 1652) vyrůstal v Žirči, na zdejším zámku se v roce 1603 oženil s Hedvikou z Cedlic. Ta byla dcerou Zikmunda z Cedlic, císařského rady a slezského komorního prezidenta. Manželé žili na zámku v Bílé Třemešné, který A. Zilvár v roce 1597 po otci zdědil. Na třemešenském zámku se v roce 1609 provdala Adamova sestra Jana Zilvárová za Zikmunda z Cedlic. Ve stejném roce Adam Zilvár zdědil po Beatrix Eleonoře Zilvárové ze Silberštejna vlčický zámek, kam se s manželkou přestěhovali. Součástí zámku byla knihovna, kterou sám aktivně rozšiřoval a v roce 1614 ve Vlčicích zřídil vlastní tiskárnu, ze které se zachovalo šest tisků. V roce 1616 zemřela jeho žena Hedvika při porodu. Roku 1619 zámek ve Vlčicích vyhořel. V tom roce se Adam Zilvár oženil ve Vrchlabí s Rozinou Miřkovskou z Tropčic, syn Vilém Adam se narodil v r. 1621, další rok Jan Adam a v roce 1628 Rudolf Ferdinand. Pro aktivní účast na stavovském povstání mu byla v roce 1622 zkonfiskována většina majetku včetně Bílé Třemešné a Vlčic. Knihovna ve Vlčicích mu zůstala, v roce 1627 ji přestěhoval patrně do Slezska. Krátce předtím v ní J. A. Komenský objevil německý pedagogický spis Eliáše Bodina Didactica oder Lehrkunst z roku 1621, který ho inspiroval k napsání České Didaktiky.

1622 - 1624  a  1628 - 1634

 V roce 1622 prodala královská komora Bílou Třemešnou Albrechtovi z Valdštejna (1583 - 1634). Ten dal v roce 1624 třemešenský statek do užívání Jiřímu Sadovskému ze Sloupna.

1624 - 1628

Sadovští patřili v 16. století k zámožným rodům. Václav Sadovský ze Sloupna (†1598), pán na Chlumu, Žíželevsi a Sadové, mimosudí v království Českém měl za manželku Barboru Stošovou z Kounic. Jejich syn Jiří Sadovský ze Sloupna (1580 - 1640) byl hejtmanem Královéhradeckého kraje a mecenášem Jednoty bratrské. Byl posledním členem rodu, který držel panství Sadová, Chlum prodal v roce 1604. S manželkou Evou z Lokšan měli 4 syny, v roce 1617 však zemřela. Pochovaná byla stejně jako synek Bedřich Jaroš (†1616) v Žíželevsi. Děti pomáhala vychovat sestra Helena Barbora z Lokšan, která se stala Sadovského druhou ženou, v r. 1624 ale také zemřela. Jiří Sadovský byl za aktivní účast na stavovském povstání odsouzen ke ztrátě dvou třetin svého jmění, byly mu zabrány statky Sadová a Žíželeves, za zbylou třetinu mu postoupil Albrecht z Valdštejna jako léno Bílou Třemešnou, Velehrádek a Červené Poličany. V Třemešné žil od 27. 2. 1624 se svými syny Václavem Ferdinandem, Janem Jiřím a Petrem Bohuslavem. Na jaře 1626 se v Brandýse nad Orlicí oženil s Ester Vchynskou z Vchynic a Tetova. Od podzimu 1626 na zámku v Bílé Třemešné poskytl útočiště J. A. Komenskému a dalším pronásledovaným českým bratřím, ještě o něco dřív se sem uchýlil Komenského tchán Jan Cyrill s manželkou. Počátkem února 1628 nakonec všichni i s rodinami odešli do exilu. Ester Vchynská v Lešně po dvou letech zemřela, poslední manželkou Jiřího Sadovského se stala Markéta Hodějovská z Hodějova.

1628 - 1646

Valdštejn předal opuštěné třemešenské panství Ladislavu Lickovi z Rýzmburka (†1632). Lickové z Rýzmburka patřili k nejstarším českým rodům. Otcem Ladislava a jeho sestry Anny Marie byl Vratislav Václav Licek (†1619). Ten žil v Petrovicích u Lanškrouna v letech 1597 - 1619, jeho ženou byla Bohunka Blíživská z Blíživy. Adam Lev Licek (†1620) se v roce 1604 oženil s Esterou rozenou Žejdlicovou ze Šenfeldu (†1631), společně drželi od roku 1609 hrad Pernštejn a Ladislava a Annu Marii vychovávali. Adam Lev se přátelil s Albrechtem z Valdštejna už od mladých let, prošli spolu mnoha bojišti. Když přišel v roce 1620 o život, Valdštejn byl na žádost vdovy a sirotků jmenován v r. 1622 jejich poručníkem. Ladislava dal studovat, přijal ho jako páže ke svému dvoru, později ho povýšil na hejtmana a ustanovil nejvyšším komorníkem nad stříbrem. V roce 1624 prodal Ladislav zděděné Petrovice, roku 1628 obdržel od Valdštejna jako léno statek Bílou Třemešnou. Ladislav Licek však v listopadu 1632 v Jičíně zemřel a Třemešnou po něm zdědila jeho sestra Anna Marie Licková z Rýzmburka (†1646). Ta byla komorní dámou Valdštejnovy druhé manželky kněžny Isabelly Kateřiny z Harrachu, která v letech války sídlila v Mostě nad Litavou (Bruck an der Leitha). Po zavraždění Valdštejna v roce 1634 už zůstala Bílá Třemešná v držení Licků. Anna Marie Licková se provdala za Václava Macáka z Ottenburku. Z roku 1643 se dochovala její závěť. V říjnu 1645 se jim v Hořicích narodil syn Jiří, už následující rok ale zemřela.

1646 - 1650

Václav Macák z Ottenburku (†1650) pocházel z Opavy. Jeho dědeček Daniel Macák (†1600), zastávající funkci purkmistra, byl roku 1580 povýšen do šlechtického stavu, přičemž obdržel přídomek z Ottenburku. Získal Otice (Ottendorf) a koupil statky Velké Hoštice, Kravaře a Kouty. O prestiži rodu vypovídá skutečnost, že jeho členové mají náhrobníky v opavské katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Rodiči Václava Macáka byli Jakub Macák (†1609) a Salomena Pelhřimovna z Třenkovic, měl sestru Zuzanu, provdanou Rivarovou. Za třicetileté války se v Opavě přidal k dánskému vojsku. Jeho bratranci Jiří ml. a Kašpar se také angažovali při dánské okupaci Opavy, oběma byl zkonfiskován majetek a mezi lety 1630 - 1634 zemřeli. Václav Macák v roce 1641 přesídlil do Čech, usadil se v Bílé Třemešné a uzavřel sňatek s Annou Marií Lickovou z Rýzmburka. Roku 1642 mu byl císařem Ferdinandem III. potvrzen šlechtický stav a obdržel nový znak, v následujícím roce byl přijat za zemského obyvatele. Syn Jiří se narodil v roce 1645, už o rok později ale manželka Anna Marie zemřela. V roce 1646 po ní zdědil Bílou Třemešnou, znovu se oženil s Marií Salomenou Bukovskou z Neudorfu a v květnu koupili od Jana Matyáše hraběte Gallase Sadovou (vsi Sadová, Klenice, Sovětice a Dub). V roce 1650 však zemřel. Jeho vnuk František Antonín (*1667), kterého nepoznal, byl později starostou Hostinného.

1650 - 1656

Prvním manželem Marie Salomeny Bukovské z Neudorfu (†1656) se stal Jan Florián Brodský z Neudorfu, hejtman škvoreckého panství. Byl synem zámožného náchodského měšťana a soukeníka Floriána Brodského, který se do Náchoda přistěhoval z Českého Brodu. Muž Marie Salomeny byl společně s jejím otcem Jeronýmem Bukovským v roce 1612 povýšen do šlechtického stavu a měl s ním společný erb. V roce 1629 i 1638 se jmenovala Kriegová (Kryková), jako další příjmení jsou uváděná Keckow a Peiková. V roce 1638 se stala majitelkou domu U Benešů čp. 830 na Koňském trhu v Praze (dnešní Václavské náměstí). Manželkou Václava Macáka z Ottenburku byla od roku 1646. Ovdovělý Macák, který měl synka z manželství s Annou Marií roz. Lickovou z Rýzmburka, v roce 1650 zemřel, Bukovská tak statek Bílou Třemešnou (vsi Bílá Třemešná, Doubravice, Nemojov) a statek Sadovou zdědila. V roce 1650 se provdala znovu, za Jana Arnošta Schaffgotsche, který měl z manželství s Kateřinou Dobřenskou dvě děti. Roku 1652 sepsala závěť a když 30. 9. 1656 zemřela, Třemešná se dostala do držení rodu Schaffgotschů. Zděděné domy v Praze a v Jičíně Jan Arnošt v roce 1660 prodal.

Marie Salomena měla mladší sestru Annu Kateřinu, provdanou Kavalarovou. Jejich otec Jeroným Bukovský z Neudorfu (†1629) byl regentem Trčků, Smiřických i Albrechta z Valdštejna. V Jičíně vlastnil od roku 1608 v sousedství zámku regentský dům, který je na Valdštejnově náměstí nejstarším, a nechal ho přestavět v renesančním slohu. V podloubí se dochoval alianční znak J. Bukovského a jeho manželky Marty Šponárové z Blinsdorfu v horním Slezsku. Jeroným Bukovský jako regent Smiřických vyzradil rodičům Elišky Kateřiny Smiřické její vztah s kovářem Jiříkem Wagnerem a ta byla poté rodinou na mnoho let vězněna.

1656 - 1788 

Jan Arnošt Schaffgotsch z Kynastu a Greiffensteinu (1623 - 1695) se narodil v Bohuslavicích u Nového Města nad Metují, byl zakladatelem české větve rodu Schaffgotschů, stal se královéhradeckým hejtmanem. Jeho první ženou byla od roku 1647 Kateřina Dobřenská z Dobřenic (†1650). Ta měla z předchozího manželství s Petrem Strakou z Nedabylic (1617 - 1646) tři děti - Annu Alžbětu, Alenu a Jana Petra, kterému byl kmotrem J. A. Schaffgotsch. Jan Petr Straka z Nedabylic (1645 - 1720) později odkázal svůj majetek ve prospěch zřízení akademie pro mláděž zchudlých šlechtických rodů, ve Strakově akademii dnes sídlí vláda České republiky. Janu Arnoštu Schaffgotschovi a Kateřině Dobřenské se narodily dvě děti - Kateřina (1648 - 1673) a Jan Jindřich (1649 - 1673). V roce 1649 koupili statek Obědovice, následující rok manželka zemřela. U jejích tří dětí z prvního manželství se ujala poručnictví Lucie Marie Haugvicová, roz. Straková.

Ovdovělý Jan Arnošt se v roce 1650 oženil podruhé, s Marií Salomenou Macákovou, rozenou Bukovskou z Neudorfu (†1656). Když v roce 1656 zemřela, zdědil panství Sadová, Bílou Třemešnou a další. V Sadové vystavěl jako rodové sídlo novou tvrz, která stála v místech nedaleko původní tvrze. Rytíř Schaffgotsch byl v roce 1658 povýšen do panského stavu. V roce 1659 si vzal za ženu Johanu Magdalenu Lažanskou z Bukové (†1674) a za rok se jim narodil syn Julius Arnošt (1660 - 1685). Ve stejném roce také přišla na svět jeho nemanželská dcera Johana Ernestina Malá. V roce 1661 koupil Kunčice s Nechanicemi, od roku 1663 byl majitelem domu v Panské ulici na Novém Městě v Praze. Statek Obědovice z manželství s K. Dobřenskou prodal v roce 1664, koncem roku v Hradci Králové během hádky probodl švagra Jiřího Friedricha Dobřenského. Poutí do Říma unikl zatčení, v roce 1667 ho císař omilostnil. V roce 1673 zemřely obě děti z prvního manželství, další rok jeho poslední žena. Roku 1680 zahájil v Bílé Třemešné přestavbu dřevěného kostela sv. Jakuba na zděný, nad vchodem je dodnes jeho erb s letopočtem 1691. V roce 1681 byl povýšen do hraběcího stavu. Syn Julius Arnošt, který měl za druhou ženu Annu Kateřinu (1669 - 1712), sestru hraběte Františka Antonína Šporka, zemřel v roce 1685. Protože už Jan Arnošt Schaffgotsch neměl potomky, vytvořil ze svých statků v r. 1686 rodinný fideikomis pro svého synovce Jana Arnošta Antonína. V letech 1690 - 1692 poskytl finance na barokní přestavbu a rozšíření kostela Nanebevzetí Panny Marie v Nechanicích a kostela sv. Jiří v Hrádku. V závěru života žil v Sobětuši, pochovaný byl v kostele v Nechanicích.

Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch (1675 - 1747) byl synem Jana Viléma (1650 - 1697) a Evy Marie Zedlitzové (†1732). Narodil se v Dobromierzi na zámku Friedeberg, který patřil rodu Zedlitzů a krátce ho vlastnil i jeho otec. Měl dva bratry a sestru. Studoval v Praze a během dvouleté kavalírské cesty po Evropě, kterou zahájil v r. 1694, studoval také v toskánské Sieně a na Rytířské akademii ve Florencii. V roce 1696 mu byl potvrzen panský stav pro České království, rok poté převzal po strýci Janu Arnoštovi (†1695) rodový fideikomis Sadová, Bílá Třemešná a přestěhoval se do Čech natrvalo. Kolem roku 1700 uzavřel sňatek s hraběnkou Marií Barborou Alžbětou z Valdštejna (1679 - 1748), v letech 1701 - 1709 se jim narodilo pět dětí. V roce 1703 byl povýšen do hraběcího stavu. Jan Arnošt Antonín Schaffgotsch zastával vysoké úřady - od roku 1701 působil jako rada a později prezident apelačního soudu, císařský komoří, nejvyšší sudí, nejvyšší komorník Českého království i císařský tajný rada. V letech 1734 - 1747 se stal nejvyšším purkrabím Českého království a za zásluhy získal v roce 1739 Řád zlatého rouna. Byl známým mecenášem umění, mj. finančně podporoval hudební skladatele. S jeho ženou byli donátory poutní cesty do Hájku. Manželka nechala na Dohaličkách v r. 1742 postavit barokní kostel sv. Jana Křtitele. Jan Arnošt Antonín původně sídlil v Sadové, kde namísto nové tvrze po strýci postavil zámek, za možné účasti architekta Jana Blažeje Santiniho. Hrabě Schaffgotsch byl i kmotrem jeho dvou dětí. Později jako vysoký zemský úředník k domu v Panské ulici v Praze postupně přikoupil několik sousedních. V letech 1716 - 1720 z nich vybudoval honosné sídlo, dnešní Kounický palác. Manželka Marie Barbora Alžběta z Valdštejna se stala v r. 1724 dědičkou panství Staré Buky, Lázně Bělohrad a Horní Maršov po svém strýci, královéhradeckém hejtmanovi Bertoldu Vilémovi z Valdštejna (1640 - 1724). Stavba zámku v Sadové byla dokončena r. 1728. Přestavbu paláce v Praze však v plně plánovaném rozsahu nerealizoval, neustálé stavební úpravy a údržba zatěžovaly rozpočet a proto po jeho smrti propadl palác věřitelům a v r. 1754 ho koupila novoměstská obec.

Potomci Jana Arnošta Antonína Schaffgotsche: 1) Václav Arnošt Schaffgotsch (1701 - 1753) zdědil po otci roku 1747 panství Sadová s Bílou Třemešnou. 2) Arnošt Vilém (1704 - 1766) zastával úřady ve státní správě. 3) Josef Vilibald (1705/6 - 1769/72) dědil po matce Staré Buky, Lázně Bělohrad a Horní Maršov, které později spravoval jeho syn Jan Bertold, další syn František Arnošt byl vědec. 4) Marie Barbora (1721 - 1789) se provdala za vzdáleného příbuzného ze slezské větve rodu Františka Gottharda Schaffgotsche a podruhé za Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. Mezi roky 1769 - 1789 nechala pod Pražským hradem vybudovat Malou Fürstenberskou zahradu. 5) Jan Antonín Gotthard (1722 - 1773) se stal c. k. komorníkem.

V roce 1747 Třemešnou zdědil syn Václav Arnošt Schaffgotsch (1701/2 - 1753). Byl doktorem práv, na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě studoval v letech 1719 - 1721, později se stal tajným radou. Jeho manželkou byla od r. 1728 Marie Anna z Althannu (1712 - 1771), pocházela z hrušovanské linie rodu Althannů. Narodila se jim dcera Marie Anna (1732 - 1816) a synové Václav Arnošt Gundakar (1733 - 1764), Jan Nepomuk Filip (1738 - 1753-79) a Josef Vít (1742 - 1779) - Václav a Josef se později stali majiteli Bílé Třemešné. Schaffgotschům patřilo také panství Nechanice a hraběnka Marie Anna rozpoznala talent hudebního skladatele Jana Křtitele Vaňhala (1739 - 1813), který tam vyrůstal. V roce 1760 zařídila jeho cestu do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů. Později se mimo jiné stal členem legendárního smyčcového kvarteta ve složení Vaňhal, Ditters, Haydn a Mozart.

Třemešenský statek přešel na Václava Arnošta Gundakara Schaffgotsche (1733 - 1764), majora pěšího pluku, který ho spravoval v letech 1753 - 1764. S Marií Annou hraběnkou Kinskou (1744 - 1829) se oženil v roce 1763, koncem roku se jim narodila dcera Josefa Christiane, avšak krátce nato zemřel. Marie Anna vstoupila do kláštera salesiánek ve Vídni, kde strávila 61 let...

Marie Anna Schaffgotschová byla dcerou Jana Ferdinanda Leopolda Kinského (1713 - 1760) a jeho choti Marie Terezie Capece markýzy de Rofrano (1715 - 1778), měla tři sourozence. Nejstarší byl František Ferdinand Jeroným Josef (1738 - 1806), jehož vnučka Bertha Suttner jako první žena na světě obdržela Nobelovu cenu za mír. Sestra Marie Terezie (1740 - 1806) byla matkou Josefa Antonína Poniatowského, který patřil k největším osobnostem polské historie. Jako třetí se narodil Filip Josef (1741 - 1827) a nakonec Marie Anna (1744 - 1829). Jejich dědečkem byl František Ferdinand Kinský (1678 - 1741).

Dcera Václava Arnošta Gundakara Schaffgotsche a Marie Anny Josefa Christiane Schaffgotschová (1763 - 1846) se stala v letech 1782 - 83 dámou ústavu šlechtičen U sv. Andělů v Praze. V roce 1783 se provdala za Aloise Friedricha von Brühla (1739 - 1793), svobodného pána na Forstu a Pförtenu. Byl guvernérem Varšavy, polským korunním generálem a působil také jako dramatik. Se svou třetí ženou Josefou Schaffgotschovou měl potomky Terezii Marii Annu (1784 - 1844), Terezii Sofii Izabelu (1786 - 1788) a Friedricha Augusta (1791 - 1856). Žili v Sasku, od r. 1790 na zámku Pförten po jejich dědečkovi, saském státníkovi Heinrichu von Brühlovi. Terezie Marie se provdala za Františka Antonína z Thun - Hohensteinu (1786 - 1873), který spravoval majorát Děčín a měli spolu tři syny - Františka Antonína (1809 - 1870), Bedřicha Františka (1810 - 1881) a Lea (1811 - 1888). Jejich babička Josefa Brühlová, rozená Schaffgotschová zemřela roku 1846 v Praze, pohřbena byla na Olšanských hřbitovech.

Po Václavu Arnoštu Gundakarovi se dalším majitelem Třemešné stal roku 1764 jeho bratr Josef Vít Schaffgotsch (1742 - 1779). Byl c. k. komořím (od roku 1769) a hejtmanem pěšího pluku. V roce 1776 si vzal za ženu Marii Vilemínu Berchtoldovou (1739 - 1811). Bílou Třemešnou držel 15 let a díky jeho snaze došlo v roce 1778 k povýšení kostela sv. Jakuba Staršího na farní a byla postavena místní fara.

Marie Vilemína Berchtoldová z Uherčic vyrůstala na zámku v Polici na Vysočině, který byl rodovým sídlem. Její otec Adam Hynek Berchtold (1701 - 1786) se v roce 1723 oženil s hraběnkou Marií Annou Aichpichlovou (1706 - 1774), zastával vysoké úřady na Moravě, byl nejvyšším zemským komořím. Marie Vilemína ovdověla tři roky po sňatku s Josefem Vítem Schaffgotschem, jejím druhým mužem se stal Petr Engelbert van der Dielft. Majetek po otci hraběti Berchtoldovi převzala v roce 1790 a polické panství odkázala příbuznému Karlu Berchtoldovi.

Po skonu Josefa Víta v roce 1779 jeho bratranec, c. k. komoří a major Jan Arnošt Maxmilián Václav Schaffgotsch (1742 - 1825) v Bílé Třemešné založil farní jednotřídní školu. Ve stejném roce se také oženil s Marií Annou z Khevenhülleru (1745/52 - 1789), žili v Brně. Jeho rodiči byli Arnošt Vilém Schaffgotsch (1704 - 1766) a Marie Maximiliána von Götz (1704 - 1772), bratr Jan Prokop Schaffgotsch (1748 - 1813) se stal prvním českobudějovickým biskupem. Zadlužení rodového majetku ale dosáhlo takové výše, že Jan Arnošt M. V. Schaffgotsch nakonec musel třemešenské panství prodat v roce 1788 Tobiáši Gretzlovi. O rok později ovdověl.

Manželčinou blízkou příbuznou byla mecenáška Marie Kateřina z Khevenhülleru, provd. Strozziová (1633 - 1714). Na základě závěti jejího muže vznikla Vojenská invalidní nadace Petra hraběte Strozziho, které odkázala veškerý majetek a z jejíchž prostředků byla postavena v letech 1731 - 1737 Invalidovna v pražském Karlíně.

Jan Arnošt Maxmilián Schaffgotsch uzavřel v roce 1790 druhé manželství s Johanou Nepomucenou hraběnkou z Blümegenu (1765 - 1811). Z jejich potomků byl Jan František (1792 - 1866) generálem jezdectva, Jan Josef (1794 - 1874) politikem - dědil Biskupice a Dolní Adršpach a Antonín Arnošt (1804 - 1870) se stal na 28 let brněnským biskupem.

1788 -1829

V roce 1788 převzal Třemešnou Tobiáš Gretzl z Gränzensteinu (1742 - 1796). Jeho otec Tobiáš František (1703 - 1765) se stal hospodářským ředitelem a primátorem Trutnova, v roce 1762 byl povýšen do šlechtického stavu. Dědeček Tobiáš J. X. Gretzl byl primátorem Pelhřimova, kde nechal svým nákladem zbudovat poutní kapli Panny Marie Bolestné. Gretzlové byli dobře situovaná rodina patřící k nižší venkovské šlechtě. Tobiáš Gretzl z Gränzensteinu s manželkou Johannou, rozenou Moravcovou z Ostrova (1749 - 1826), měli osm nebo devět dětí. Vlastnili panství Volanice u Jičína, Ostrov nedaleko Zruče nad Sázavou a Sadovou na Královéhradecku. Žili na zámku ve Volanicích, který dal Tobiáš Gretzl postavit v roce 1780. Zámek se zachoval v téměř původní podobě i s karyatidami nesoucími průčelní balkón. V Ostrově Tobiáš Gretzl založil v r. 1779 první sklářskou huť, od roku 1784 byl majitelem barokního zámku, který převzal po svém tchánovi Zikmundu Moravcovi (1713/18 - 1793). Panství Sadová koupili Gretzlové od Schaffgotschů současně se zámkem v Bílé Třemešné v roce 1788 a drželi ho také do roku 1829. Níže je obrázek zámku v Sadové, který vznikl podle kresby Sigmunda z Gränzensteinu (1784 - 1855), syna Tobiáše Gretzla. Tobiáš Gretzl byl pochovaný v Dohaličkách u Sadové, roku 1796 zdědil Bílou Třemešnou jeho syn Vincenc.

Nejstarší z potomků Tobiáše Gretzla Barbora (1777 - 1845) se v roce 1801 provdala za pražského měšťana Prokopa Kehrna (1768 - 1809). Ten od roku 1797 vlastnil panství Stračov poblíž Sadové a ještě před svatbou přestavěl bývalý vrchnostenský dům na malý zámek, kde bydleli se svými dětmi Fridrichem (*1802), Johannou (*1803) a Tobiášem (*1805). Barbora ovdověla jako mladá a až v r. 1838 prodala Stračov Františku Arnoštu Harrachovi, který už v té době vlastnil Sadovou. Zámeček využíval jako prozatímní sídlo, než byl dostavěný zámek Hrádek u Nechanic.

Johanna Gretzlová ml. (1780 - 1866) byla od r. 1805 manželkou rakouského generála a diplomata barona Františka Kollera (1767 - 1826). Roku 1814 eskortoval Napoleona do vyhnanství na Elbu, za účast v napoleonských válkách se stal nositelem řady i zahraničních vyznamenání. V roce 1817 koupil panství Obříství u Mělníka. Byl amatérským archeologem a sběratelem starožitností, sám prováděl vykopávky památek antické kultury. Dnes jsou větší části jeho sbírky vystaveny v berlínském Pergamonském muzeu nebo v Archeologickém muzeu v Záhřebu, portréty a další jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze a písemná pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví. S manželkou Johannou měli čtyři potomky - August Koller (1805 - 1883) byl diplomatem a velvyslancem Rakouska v Londýně, Johanna (1809 - 1891) se provdala za Karla Thun-Hohensteina, Vilém (1811 - 1866) sloužil v armádě jako generálmajor a Alexandr (1813 - 1890) byl rakousko-uherským ministrem války a místodržitelem v Čechách. Druhým manželem Johanny Kollerové se stal Mořic ze Salhausenu (†1835). Po dvou letech však zahynul po pádu z koně při přehlídce na Hradčanském náměstí.

Vincenc Gretzl z Gränzensteinu (1786 - 1861) zdědil po otci Bílou Třemešnou v roce 1796 a než dosáhl dospělosti, spravovala panství Sadová jeho matka Johanna Gretzlová (1749 - 1826). Později sloužil v rakouské armádě v hodnosti rytmistra. Byl příslušníkem české šlechtické gardy (Noblegarde), která v r. 1814 doprovázela císaře Františka do Paříže po vítězství spojeneckých vojsk nad Napoleonem v bitvě u Lipska. Stal se tak nositelem Českého šlechtického kříže, který patří mezi nejvzácnější vyznamenání. Roku 1825 uzavřel sňatek s Vilemínou Žofií Bauerovou z Adelsbachu (1805 - 1868). V roce 1829 prodal Třemešnou hraběti Harrachovi. Do panského stavu byl povýšen roku 1846. Zemřel v maďarské Šoproni (Ödenburg), jeho žena je pochovaná na Malostranském hřbitově v Praze.

1829 - 1887

Arnošt Kryštof hrabě Harrach (1757 - 1838) koupil v roce 1829 od Gretzlů panství Sadová. S manželkou Marií Terezou z Dietrichstein - Proskau (1771 - 1852) měl už jen jednoho potomka a Bílou Třemešnou, která k panství náležela, svému synovi Františku Arnoštu Harrachovi přenechal. Arnošt Kryštof měl převzít po svém starším bratrovi Janu Nepomuku Arnoštovi (1756 - 1829), který neměl potomka, správu majetku. Pro svůj vysoký věk (72 let) však jeho odkaz také převedl na syna.

František Arnošt Harrach (1799 - 1884) počínaje rokem 1825 cestoval po anglických šlechtických sídlech a inspiroval se tamní architekturou. Od roku 1826 byl správcem harrachovské sklárny Nový svět, která je dnes nejstarší činnou sklárnou v Čechách. S Annou z Lobkovic (1809 - 1881) se oženil ve Vídni v roce 1827 a měli 4 potomky, dospělosti se dožili synové Jan Nepomuk František (1828 - 1909) a Alfred Karel (1831 - 1914). Převzatý zpustlý zámek v Bílé Třemešné dal hrabě Harrach v roce 1829 k obývání dvaceti rodinám dvorské čeledi. Ve stejném roce zdědil po strýci Jilemnici, Brannou, Janovice u Rýmařova a Aschach v Rakousku. V roce 1838 dědil po otci nový lovecký zámeček v Harrachově, zámek v Sadové - ten však o šest let později vyhořel a Šluknov. S manželkou Annou z Lobkovic si nechali postavit jako své letní, lovecké a reprezentační sídlo zámek Hrádek u Nechanic, výstavbu zahájili v roce 1839 a dokončena byla roku 1857. Výrobky sklárny Nový svět se od roku 1851 pravidelně objevovaly na tzv. Světových výstavách. Harrachovský palác ve Vídni rozšiřoval v letech 1845 - 1859 dle návrhu architekta Franze Beera a vytvořil zde výstavní prostory pro rodovou uměleckou sbírku. Zámek Prugg v Brucku an der Leitha velkoryse přestavěl v letech 1854 - 1858. Harrachovský palác v Jindřišské ulici v Praze koupil roku 1856. Podílel se na stavbě železnice společnosti Jihoseveroněmecké spojovací dráhy, která propojila Pardubice přes Jaroměř, Dvůr Králové, Bílou Třemešnou, Horka, Starou Paku a Turnov s Libercem, vznikla v letech 1856 - 1859. F. A. Harrach od 60. let působil ve vysoké politice, byl zvolen do Českého zemského sněmu, stal se doživotním dědičných členem Panské sněmovny, taným radou a rytířem Řádu zlatého rouna.

Jan Nepomuk František Harrach (1828 - 1909) se s rodiči účastnil mnoha společenských a kulturních událostí. Jeho i bratra od r. 1839 vzdělával básník Erazim Vocel, pozdější profesor archeologie a dějin umění, při studiu pobývali ve Stračově a v letohrádku v Harrachově. Jan Harrach absolvoval gymnázium ve Vídni, ovládal řadu jazyků. V roce 1856 se oženil s Marií Markétou z Lobkovic (1837 - 1870), po svatbě se usídlili na zámku v Konárovicích u Kolína, který hrabě F. A. Harrach zakoupil pro syna jako svatební dar. V roce 1860 se Jan z pověření otce ujal správy jilemnického panství. Ve stejném roce převzal správu sklárny Nový svět, mezi zákazníky brzy patřily královské dvory, přední šlechtické rody, hotel Sacher ve Vídni ad. Třemešenský zámek už v té době natolik zchátral, že hrozilo jeho zřícení. Nakonec bylo nutné nájemníky vystěhovat a Jan Harrach uzavřel smlouvu o zbourání se zedníkem Janem Růžičkou. Budova zámku byla rozebrána mezi lety 1865 - 1869. Materiál byl použit na přestavbu zámecké myslivny nebo budoucího Pickova domu, a protože Harrachové rozprodávali pozemky v okolí, také na stavbu nových domů v Alejích. Rodina pobývala také na rakouském zámku Aschach kvůli hraběnčiným přibývajícím zdravotním obtížím. Když v roce 1870 zemřela, rozhodl se brzy zámek v Konárovicích opustit. Z tohoto manželství se dospělosti dožilo šest dětí, včetně syna Otto Nepomuka (1863 - 1935). Po manželce Marii Markétě převzal jihočeské panství Želeč. Podruhé se oženil v roce 1878 s Marií Terezií z Thurn - Taxisu (1856 - 1908), příští rok se jim narodil syn. Manželka působila na dvoře císařovny Alžběty Bavorské (Sisi) jako palácová dáma a hofmistryně, poté zastávala post nejvyšší hofmistryně císařského dvora. Hrabě Harrach také vlastnil od r. 1879 Dolní Přím (nedaleko Hrádku u Nechanic) a v letech 1883 - 1897 zámek Žinkovy u Plzně. Roku 1881 mu zemřela matka a tři roky nato v Nice po dlouhé nemoci otec. V roce 1884 tak zdědil i v Bílé Třemešné zaniklý zámek s lesními pozemky. Po Antonínu Linhartu Harrachovi z rakouské větve rodu získal v roce 1886 velkostatky Prugg a Rohrau poblíž Vídně. Ve stejném roce přikoupil Libčany u Hrádku u Nechanic, kam umístil správu velkostatku Sadová. V roce 1887 Bílou Třemešnou prodal Karlu Schindlerovi. Hrabě Jan Harrach byl významně spjatý s Krkonošemi. V letech 1876 - 79 z jeho impulsu vznikla Harrachova cesta, která vede ze Špindlerova Mlýna kolem Labské boudy do Harrachova a je nejstarší turistickou trasou v Krkonoších. Nechal přestavět Labskou boudu a opravit Dvoračky, na vrcholu Přední Žalý vystavěl rozhlednu. V roce 1892 na světové výstavě v Oslu objevil "ski" a podle dovezených vzorů dal vyrobit první lyže pro svůj lesnický personál. Zámek v Jilemnici, kde rád pobýval a který Harrachové vlastnili už od r. 1701, nechal v letech 1892 - 95 novorenesančně přestavět. V roce 1904 vyhlásil v Labském dole první přírodní rezervaci a položil tak základ budoucímu Krkonošskému národnímu parku. Jan Nepomuk František Harrach se řadil mezi největší vlastence v řadách české aristokracie. Podílel se na výstavbě Národního divadla, byl ředitelem Společnosti vlasteneckého muzea království českého, na jeho popud se začala stavět nová muzejní budova na Václavském náměstí, byl mecenášem řady českých umělců. Stal se rytířem Řádu zlatého rouna. Harrachové byli poslední šlechtičtí majitelé Bílé Třemešné.

1887 - dosud

V roce 1887 od Jana Harracha koupil lesní pozemky se zámeckou zahradou v Bílé Třemešné c. k. ministerský rada Karel Schindler (1834 - 1905), tč. působící ve Vídni jako poslanec. Během dvou let u zbořeného zámku opravil a rozšířil myslivnu čp. 1. Po skončení mandátu s manželkou Marií, roz. Kainkovou (1840 - 1907) a dcerou Miloslavou (1869 - 1949) žili v jihočeských Netolicích, odkud jeho žena pocházela, a Bílou Třemešnou užívali jako letní byt. Karel Schindler tu jako lesnický odborník spravoval lesy a zvelebil bývalou zámeckou zahradu, jeho lípy a majestátní pyramidální duby dnes mají přes 120 let. V roce 1889 se stal přednostou ředitelství státních nadačních lesů v Čechách. Obdržel Řád železné koruny III. řádu a mohl tak požádat císaře o udělení rytířského stavu, ale nevyužil toho.

Dcera Karla Schindlera Miloslava (1869 - 1949) se provdala za jičínského advokáta Jaroslava Lohaře (1862 - 1919). Ten vedle třemešenské myslivny v roce 1903 postavil rodinnou vilu čp. 217, kterou pojmenoval podle manželky vila Míla. Miloslava Lohařová měla patronát nad kostelem Sv. Jakuba Staršího, poskytla také část svých pozemků a kámen na stavbu Tešnovské přehrady. S Jaroslavem Lohařem a dcerou Miloslavou (1900 - 1982) žili v Jičíně a po jeho náhlém odchodu se obě do Bílé Třemešné přestěhovaly natrvalo. Ovdovělá Miloslava Lohařová se už znovu nevdala.

Miloslavě Lohařové ml. (1900 - 1982) se tu po sňatku s E. Varnuszem narodily dcery Helena (1921) a Eva (1928). Manžel se finančně podílel na stavbě nového sboru Církve čs. husitské, zasvěceného J. A. Komenskému. V roce 1940 v manželství s J. Sudkem postavila v lesích nad obcí hotel Poklad, který se stal oblíbeným výletním místem. Její poslední muž primář M. Spěváček byl v letech 1950 - 1952 třemešenským obvodním lékařem. Dceři Heleně se v manželství s MUDr. R. Svatkem narodila v roce 1947 dcera Lidunka.

Komunistický režim nejprve v květnu 1949 znárodnil lesy a myslivnu. Dcera Karla Schindlera Miloslava Lohařová, která v ní trvale žila třicet let, byla násilně vystěhována a po třech měsících v 80 letech zemřela.

V roce 1958 Místní národní výbor v zahradě umístil pomník J. A. Komenského. V jedné místnosti vily čp. 217 tehdy zřídil Pamětní síň, což se vzápětí stalo důvodem i k jejímu znárodnění. Vilu brzy poté zase prodal. Miloslava Lohařová ml. se proto s rodinou přestěhovala do Prahy.

V roce 1992 byly potomkům v restituci vráceny myslivna se zahradou, lesy a hotel Poklad. Eva Mlejnková, roz. Varnuszová (1928 - 2001) žila s rodinou v Praze a do Bílé Třemešné se tak mohla po letech vrátit. Rodné vily se však nedočkala, tu se jejímu synovi Petrovi a sestře Heleně podařilo odkoupit až v roce 2004. Helena Chodová, roz. Varnuszová (1921 - 2010) žila v té době v Berlíně, poslední léta života potom trávila v Třemešné.

Petr Mlejnek, prapravnuk Karla Schindlera, tu s rodinou žije dodnes. Hospodaří na zděděných lesních pozemcích, zároveň je správcem Památníku J. A. Komenského a od přelomu století zde odkrývá zbytky základů třemešenského zámku...

Autor: Ing. Petr Mlejnek, www.jakbt.cz